Rocklina.cz - Report k akci Christmas Metal Symphony European Tour ze dne 19.12.2013 napsaný uživatelem karvak

Report k akci Christmas Metal Symphony European Tour ze dne 19.12.2013 napsaný uživatelem karvak

Od této akce jsem měl velká očekávání a mohu s čistým svědomím předeslat, že se přinejmenším naplnila. Jak by taky ne, koncertní show, na níž se sejde hned šest metalových ikon, je sama o sobě událost, kterou jsem si prostě nemohl nechat ujít. V dvouhodinovém koncertním setu se tu sešli Udo Dirkschneider (U.D.O., ex Accept), Chuck Billy (Testament), Michael Kiske (Unisonic, ex. Helloween), Joey Belladonna (Anthrax), Floor Jansen (Nightwish), Joacim Cans (Hammerfall) a co víc, s početným symfonickým orchestrem Magnum Opus Rockestra za zády. Díky němu měli přítomní mimořádnou příležitost, poslechnout si některé skladby tak, jak je ještě nikdy neslyšeli.
Když jsem asi půl hodiny před začátkem (tedy kolem půl osmé) dorazil, oddělený kotel pod pódiem už byl zaplněn a k tomu nějaké ty postávající skupiny rozeseté po celé ploše haly. Na pódiu bylo připravené pozadí se třemi okny gotického tvaru, za plexisklem připravené židle a stojánky pro členy orchestru. Hala se opticky zcela zaplnila, ovšem žádná tlačenice, u zvukaře rozestupy na nekontaktní vzdálenost. Tentokrát žádné zdržování a předkapely, prostě rovnou na věc. Pár minut po osmé nastupuje početný symfonický orchestr a po něm kapela ve složení – bicí, baskytara, dvě kytary a dvoje klávesy; stabilní sestava pro celý koncertní set.
Pódium zmizelo v záplavě dýmu a zazněl monstrózní nástup samotného symfonického orchestru. Jakmile se přidala kapela, která s ním odehrála první instrumentální skladbu s dominantími píšťalami (posléze jsem dohledal, že se jednalo o skladbu CIR ANTHEM), bylo jasné, že zvuk rozhodně nebude slabinou tohoto večera. Po doznění skladby vyzval jeden z kytaristů přítomné, aby přivítali prvního vokalistu – Chucka Billyho z Testamentu. Zatímco jeden z klávesistů opouštěl stanoviště, na pódium nastoupil Chuck. Druhá skladba večera a první za jeho frontmanování zněla jako od Testamentu, čertužel jsem nevěděl a neodchytil, která to je (posléze jsem dohledal, že MORE THAN MEETS THE EYE z alba The Formation of Damnation). Po jejím doznění ohlásil Chuck druhou, přičemž jsem tentokrát odchytil, že se jedná o SOULS OF BLACK ze stejnojmenného alba, která je mi navíc dobře známa, takže jsem si ji náležitě užil. Při jejím startu zalila pódium příjemná modř, klávesman pařil jako o závod, při kytarovém sóle si zbylá kytarová dvojka dala veselou řadu, prostě show jak má být. Zda byla skladba i s orchestrem se mi zpětně nevybavuje, to, že nejsou takto doprovázeny všechny, jsem si všiml až posléze.
Hned po zmíněných dvou skladbách přišla další střídačka a to, když Chuck Billy požádal fanoušky, aby přivítali Michaela Kiskeho. Michael nastoupil ve své standardní hučce a kožené bundě, opřel si nohu o odposlech a s rukama v bok vyčkal, dokud se nerozezněl ohlas, který považoval za adekvátní. Posléze fanoušky ještě vyhecoval přiložením rukou na uši a pozvedáváním paží. Když byl náležitě vyhejován, vylovil odněkud visící sluchátko, zeptal se fanoušků postupně ’Are you hot? Are you freeze?’ a nakonec se rozjela skladba od starého dobrého Helloweenu MARCH OF TIME a to s oběma klávesisty a orchestrem navrch. Celkově k tomu musím říct, že slyšet jednu ze svých srdcovek s originálním voice a s tímto doprovodem mi navíc přivodilo husinu a naježení tělního porostu až na zátylku a kdovíkde ještě. Nejspíš nejen mně, protože po doznění skladby se spontánně rozjela skandovačka ’Kiske’. Odložit hučku, napít se, poděkovat, požádat o poděkování pro orchestr a hurá do druhé skladby s vybrnkávačkou v počátku, ke které se posléze přidal procítěný vokál, dvoje klávesy a orchestr; zbytek kapely protentokrát pódium opustil (LONGING od Helloween).
Skladba dohrála, kapela se vrátila, bicmen rozjel kopákem hejovačku a Michael ohlásil skladbu od Kai Hansena z alba Keeper of the seven keys – I WANT OUT. Odehrála se s jedněmi klávesami a pravděpodobně bez orchestru, protože dirigent seděl (ne vždycky byl orchestr tak výrazný, aby šel zaznamenat, pokud jsem se na něj vyloženě nezaměřil).
Přišla další změna a to ve stylu – Přivítejte Uda Dirkschneidera. Udo nastoupil v tradiční černé košili s motorkářským trikem a řetězem a pozdravil fanoušky slovy ’Ahoj Praha’. Po krátkém proslovu odstartoval první skladbu od kapely nesoucí jeho jméno a to THEY WANT WAR. Rozjezd kláves záhy doprovodila vytleskávačka fanoušků a dirigent znovu zůstal sedět. Skladba byla odměněna bouřlivým aplausem a následnou skandovačkou. Udo se zeptal jestli chceme slyšet ’very old song’ a napověděl fanouškům, že to bude ’I am a…’, přičemž nemalá část pamětníků doplnila ’rebel’. Stará rokenrolově laděná pecka I AM A REBEL se posléze odehrála samozřejmě bez orchestru, který by se k ní v tomto případě asi ani příliš nehodil. Po jejím skončení oznámil Udo, že teď si dáme jednu pecku od Accept a na jeho nápovědu ’Metal…’ fanoušci stejně jako předtím odpověděli ’Heart’. Skladba METAL HEART je pro mě něco jako metalová hymna a působila na mě stejně jako výše zmíněné helloweenovky. Už začátek se rozjížděl s orchestrem, který učinil skladbu ještě působivější, a přidal jí na monstrozitě. Důkazem tohoto tvrzení byl bouřlivý ohlas a les rukou sahající až kdovíkam dozadu. Tím Udovo set končil; požádal ať přivítáme Chucka Billyho a opustil pódium. Chuck nastoupil s výzvou, že chce slyšet ’noise’, kterého se záhy dočkal. Za svitu zelených světel se rozjela skladba PRACTICE WHAT YOUR PREACH ze stejnojmenného alba, při níž jsem se definitivně utvrdil v tom, že největší pařič je stejně basmen. Chuck Billy hned po této jedné skladbě zase odchází a kytarista ohlašuje sólo skladbu pro orchestr. Pódium zalilo modré světlo a rozjela se skladba, chvíli volná a procítěná, chvíli úderná (posléze dohledáno, že se jedná o THE ODYSSEY – cover od Symphony X).
Po jejím skončení rovnou nastoupila kapela a kytarista ohlásil další hvězdu večera, frontmanku kapel After Forever a Revamp a čerstvě ohlášenou vokalistku Nightwish – Floor Jansen.
Floor nastoupila v černých kratších přiléhavých šatech, a posléze za doprovodu dvou kláves, orchestru a uvítací hejovačky fanoušků odzpívala mně neznámou údernou skladbu MY PLEDGE OF ALLEGIANCE #1 od After Forever, při níž si hned na úvod efektně zavrtulila. Kytarista neuvaděč jí hned z kraje sekunduje growlováním a dělá tak krásce nezbytného zvířáka.
Po skončení prohlásila Floor, že je skvělé být zpátky, zeptala se, jak se máme v Praze, a nakonec ohlásila další skladbu v podobě cover cajdáčku ALONE se zvonivými klávesami a tklivým vokálem. Orchestr do této skladby překvapivě nehrál, což byla škoda, protože by se k ní určitě hodil, znovu však přiložili ruce k dílu hned dva klávesmeni. Floor ohlásila, že tohle bylo After Forever, a teď si dáme taky něco od Nigthwish - skladbu NEMO.
Když Nemo doznělo, popřála Floor veselé Vánoce a šťastný Nový rok a vyzvala fanoušky k přivítání Joacima Canse ze švédských Hammerfall. Proběhla střídačka odstartovaná vzájemným plácnutím a Joacim ohlásil hitovku od Hammerfall HEARTS OF FIRE. Skladba se rozjela do záře červených světel a bez orchestru, který by se k ní popravdě asi ani nehodil. Na jejím konci se zvedl les rukou, Joacim prohlásil, že je tu rád zpátky, a společně s kapelou a orchestrem rozjel skladbu LAST MAN STANDING. V jejím průběhu si jen tak mimochodem odskočil za dirigentem, jakoby s ním chtěl zapařit, ale nakonec tam žádný náznak pikantnosti tohoto druhu neproběhl.
Když skladba dozněla, vyzval Joacim fanoušky k velkému screamu pro Joeyho Belladonnu z Anthrax. Ten při příchodu nic neřekl a pozdravil prostým zahornováním, načež se rozjela skladba HOLY DIVER od Dia. V průběhu této skladby vyzval samozřejmě Joey všechny přítomné k poslání hornů na Diovu počest. Následovala další šlapárna od Anthrax – ANTI-SOCIAL, v jejímž závěru se všechna světla na pódiu ostře rozzářila ve snaze oslnit dav pod pódiem. Po proběhnutí děkovačky se rozjela další skladba, tentokrát úderný MADHAUS a to taktéž od Anthrax. Jedna vyslyšená výzva k potlesku pro orchestr a rozezněl se riff, který mi byl velice povědomý. Nedlouho po té jsem se ujistil, že mé zdání nebylo mylné a že se jedná o skladbu HIGHWAY TO HELL od AC-DC. Její refrén si dal nejeden fanoušek a kapela si při něm obešla pochodovací pařkolečko u kláves.
Belladona odchází, Floor Jansen přichází, tentokrát v dlouhých úzkých šatech. Pódium zaplavila modrá světla a orchestr rozjel úvod, ze kterého se náhle vyklubala skladba THE PHANTOM OF THE OPERA. Na doplnění duetu posléze dorazil Joacim z Hammerfall a výsledek byl takový, že z toho až pozitivně mrazilo. Nebylo tedy divu, že tato skladba byla po právu oceněna bouřlivým potleskem.
Kapela a vokalisté odešli do zákulisí a zůstal jen symfonický orchestr. O krátké pauze byly na pódium doneseny tři stojánky na noty, nastoupil dirigent a odstartoval skladbu TICHÁ NOC. Nedlouho po té dorazila celá šestice vystupujících vokalistů, z čehož jich posléze pět zpívalo a jeden (Belladonna) to velkou kamerou na rameni pečlivě a zodpovědně kameroval. Nakonec jeden po druhém popřáli veselé Vánoce, všichni se navzájem představili a celý večer zakončila hromadná ukláněčka s postupným odchodem za dlouhého potlesku, gradujícího ve chvílích exodu jednotlivých částí orchestru.
Celá akce skončila asi v deset hodin; dost času na nějaké to závěrečné pivo a poklábosení s přáteli. Jak jsem už předeslal - moje očekávání se rozhodně naplnila a nezbývá než dodat, že tento koncert patří mezi akce, ze kterých jsem odcházel nadšený a jejichž dojmy ve mně ještě dlouho přetrvávaly.
TOPlist