Rocklina.cz - Report k akci Zimní Masters Of Rock 2013 ze dne 23.11.2013 napsaný uživatelem karvak

Report k akci Zimní Masters Of Rock 2013 ze dne 23.11.2013 napsaný uživatelem karvak

Zimní Masters of Rock byl v letošním roce pestrým průřezem napříč metalovými žánry, což mě osobně velice vyhovuje. Na programu se objevil jak black či death, tak gothic nebo power, takže každá kapela byla přinejmenším trochu jiná než ostatní.
Den před zahájením festivalu došlo k drobné změně v lineup a ruku v ruce s ní k více než drobné změně v hracích časech. Na poslední chvíli totiž vypadli norové TELLUS REQUIEM, přičemž do jejich hracího času se posunuli američtí Starkill, v čase Starkill nastoupila finská Medeia a festival místo ní otevřel původně nezařazený Daniel Krob.
Další letošní změnou byl přesun akce Ze Zimního stadionu Luďka Čajky do Sportovní haly Euronics. Pravdou je, že díky této změně byla hala plná, což vypadá opticky dobře a atmosféra tím spíše získala. V hale mě příjemně překvapilo panující teplo, u vchodu nechyběla šatna, venku se prodávalo standardní festivalové občerstvení jako každý rok a naproti pódiu se odehrával tradiční prodej merchu. Na schodech, kde se o přestávkách sem tam vytvořila nějaká ta zácpa zářila příjemná orientační světýlka. Stejně jako na Masters of Rock došlo ke změně značky piva, což osobně vnímám taktéž pozitivně.
Do haly jsem dorazil tentokrát o něco později, takže můžu jen konstatovat, že po prvním koncertním setu v podobě Daniela Kroba odehrála finská alternativedeathmetalová formace MEDEIA, z jejíhož emotivního sugestivního nátěru jsem zachytil bohužel jen poslední dvě skladby.

Po desetiminutové přestávce a tedy cca ve 14:00 zaznělo dunivé intro s chorálovým hučením uvádějící mladou americkou kapelu STARKILL. Tato čtveřice se zpívajícím kytaristou nastoupila před dvě hexagramové dekorační stojplachty a ve svém půlhodinovém setu posléze předvedla svůj kvalitní melodický death black metal se symfonickými prvky. Činila tak na zřetelném dunivém zvuku, za doprovodu ostrého paganistického vokálu, přičemž nechyběla ani rychlá jezdecká sóla a místy se objevily i party s blastovanými bicími. Obecně bych řekl, že neznám moc amerických kapel, které by hrály tento styl. Místa k sezení bylo v těch chvílích ještě spousty, plocha už se ale začínala opticky zaplňovat.

O patnáct minut později nastoupila před velkou plachtu s logem a dračí hlavou jedna z kapel na které jsem se těšil nejvíce – norští KEEP OF KALESSIN. Po bongovém intru rozjeli ve svém blackdeathmetalovém duchu jednu sypačku sypačku za druhou, prokládajíce to sem tam nějakou tou volnější údernější skladbou. Tentokrát nastoupili ve třech; původně jsem netušil, kdy tato změna nastala a jestli je trvalá, byl jsem si však jist, že na koncertech, kterých jsem se v minulosti zúčastnil měli minimálně o jednoho člena více. Posléze jsem dohledal, že jeden ze členů (vokalista) u nich skutečně skončil a to právě v tomto roce. Prostě to rozjeli v sestavě - na zádi bicman, na přídi jeden headbanger, druhý vrtuler. Na jejich pětačtyřicetiminutový set už je plná plocha a četně osazené ochozy; bylo vidět, že je to zaběhlá kapela, která zde má spoustu příznivců. Zvuk mi čertužel přišel nepříliš zřetelný s tak nějak utopeným vokálem, dost možná nejslabší z celého dne. Ještě poslední roztočení jedné divoké vrtule na závěr a set končí.

V 15:40 vystoupala plachta s názvem kapely DECAPITETAD a nápisem ’From Pain To Strength’. Halou se začalo rozléhat zvučení na dnes již klasickém panteřím riffu, který byl tak trochu předzvěstí toho, co se na pódiu začne brzy odehrávat. Konečně zaznělo intro v duchu zvonivé vybrnkávačky a v čase 15:45 nastupuje polská čtyřka se sólovokalistou vybaveným dlouhými dredy. Hned na úvod společně rozjeli pařbu s dredovou vrtulí v čele a v tomto duchu se nesl celý jejich třičtvrtěhodinový set. Prostě úderný a rychlý moderní death na dobrém zvuku. Uprostřed se záhy rozjel pit, super atmosféra, zřetelný vokál s hustým spodkem. Kromě nátěrů mimo jiné zařadili i jednu skladba s atmosférickými vyhrávkami. Rozjeli to pěkně od podlahy, musím říct, že tenhle set mi rychle utekl, prostě byl najednou konec a to cca v 16:20.

Kolem tři čtvrtě na pět nastoupila před velkou plachtu se srdcem na dlani nizozemská formace REVAMP. Těsně před tímto nástupem jsme se od moderátora dozvěděli, že frontmanka je současně vokalistkou kapely After Forever a také čerstvě potvrzená zpěvačka skupiny Nightwish - Floor Jansen. Ta posléze nastoupila v krátkých černých blýskavých šatech, se čtyřmi pařiči za zády (jeden za klávesami) a sluchátkovým bicmanem v týle a předvedla pestrou vokální paletu od standardních čistých melovokálů přes operní zpěv až po nějaký ten scream. Výsledný efekt přitom navyšovaly i drobnosti typu průběžného pouštění ventilátoru do vlasů či cílené zaměřování bodových světel v závěrech skladby.
V hodinovém setu zazněly povětšinou úderné pařby místy s tvrdšími zpěvy, sem tam nějaký ten cajdáček či našlapaná svižná pasáž. Nechyběly ani jemné volnější pasáže s klavírem, proložené svižnými tempy.
Zvuk byl pěkný se zřetelným vokálem a co se týče účasti fanoušků zaplnila se plocha i ochozy, takže kapela po skladbách sklízela nemalé aplausy.

O další pauze vystoupala velká plachta s logem další kapely – švédské groovemetalové formace SOILWORK. Bylo vidět, že na tuto kapelu spousta fanoušků čekala; hned po ohlášení sklidili aplaus a posléze vyvolávačku. Deset minut před půl sedmou se pak rozeznělo indie intro, do něho nastoupil jakýsi afrotýpek a slavnostně šestici uvedl. Ta nastoupila hned po té a současně s prvními akordy se pod pódiem rozjel pit. Celý koncertní set proběhl za skvělé atmosféry; po doznění skladeb Soilworky zdravil les hornů a v davu se rozjela divočina. Bylo vidět, že se nejeden fanoušek těšil, až si na ně zařádí, netrvalo dlouho a zaznamenal jsem i první jezdce na davu.
V průběhu setu zaznělo nejvíc skladeb z letošního alba The Living Infinite, jmenovitě: ’This Momentary Bliss’, ’Spectrum of Eternity’, ’Parasite Blues’, ’Tongue ’, ’Rise Above the Sentiment’. Dále zazněly starší skladby ’Bastard Chain’ (A Predator’s Portrait - 2001), ’Follow the Hollow’ (Natural Born Chaos - 2002), ’Overload ’ (Figure Number Five - 2003), ’Nerve’, ’Stabbing the Drama’, ’Weapon of Vanity’ (Stabbing the Drama – 2005), ’Let This River Flow’ (The Panic Broadcast - 2010).
Celé nabito energií a odehráno se zápalem pro věc, prostě standardní Soilwork tak, jak jsem je měl možnost vidět v minulosti už několikrát.
Konec setu dle plánu cca v 19:15; zatímco se plac vyprázdnil a přítomní začali obléhat výčepy, nastoupil moderátor a ohlásil, že dnes bychom měli zjistit, kdo získá kytaru Y. Malmsteena.

O pauze vystoupala vzhůru další velká plachta s typickým logem a další dvě v podobném stylu byly postaveny na pódiu. Nedlouho po té, cca v 19:50, nastoupil další z hlavních hedlinerů – finská šestice AMORPHIS. Jejich set začal ethno intrem, při němž postupně nastoupili na pódium a pomalým úderným nástupem odstartovali osmdesátiminutový koncert. Frontman rozjel do typického pilotního mikrofonu své jemné melovokály kombinované s depresivním kanálním growlem, zvuk byl krásně zřetelný, kotel se rozhrozil a roztleskal. Celý set se odehrával tak nějak v duchu důstojné statické pařby okořeněné čas od času nějakou tou supervrtulí ze superdredů, přičemž stylově mi na něj nejvíc sedí označení ’atmosférická depka’. K této atmosféře přispívalo nepochybně i to, že při decentních zpěvech, klávesových či kytarových vyhrávkách se bodová světla přesouvají na jejich aktéra.
V průběhu koncertního setu převažovala spíše novější tvorba ve stylu melodického heavy metalu, zazněly však i starší skladby jako dvacet jedna let starý cover skladby od kapely Abhorrence ’Vulgar Necrolatry’, ’Thousand Lakes’, ’Black Winter Day’ nebo ’Into Hiding’ z alba Tales from the Thousand Lakes (1994) a ’Against Widows’ z alba Elegy (1996). Dále zazněly skladby ’House of Sleep’ nebo ’The Smoke’ z o celých deset let mladšího alba Eclipse (2006) a posléze ’Sky Is Mine’, ’Silver Bride’ a ’Sampo’ ze Skyforger (2009) nebo o dva roky mladší ’You I Need’ z alba The Beginning of Times. Z aktuálního letošního alba Circle zaznělo hned pět skladeb a to: ’Shades of Gray’, ’Narrow Path’, ’The Wanderer’, ’Nightbird’s Song’, ’Hopeless Days’.

Po Amorfech cca ve 21:10 proběhlo vyhodnocení nejlepšího odhadce kolik váží kytara Y. Malmsteena a cenou byla, jak jinak, než ona podepsaná kytara.
Na zadní straně pódia byla vytažena velká plachta s dámou v černém a havrany, načež se zhruba ve 21:40 rozeznělo působivé dramatické intro se sborovými zpěvy. Přišel čas dalšího z hlavních headlinerů festivalu - pětice KAMELOT z USA. Nastoupili do tmy a rozjeli první údernou skladbu ve svém powermetalovém stylu s melovokálem a dramaticky znějícími symfoklávesami. Spolu s nimi na stupínku při straně pódia hostující Alissa White-Gluz z The Agonist na postu backvokalistky v krásných bílých šatech. Míra její účasti ve skladbách byla různá, od prvního občasného backvokálu, přes druhou skladbu, kde na pódiu zcela chyběla, přes třetí, kde si ze svého stupínku přešla dopředu dát jeden sólový part, až po závěr s druhým hlasem po celou délku skladby obsahujícím silné dívčí growly. Ale to už předbíhám. Atmosféra byla od začátku skvělá, dlouhocopánkatý basmen záhy vyhecoval hejovačku s vytleskávačkou až ke zvukaři a do úderných pasáží se nejednou rozeskákal celý kotel. V našláplých a rychlých pasážích kapela s nasazením paří, kytarista k tomu sem tam zdatně backvokáluje. Klávesák hned mezi prvními skladbami získal od kotelníků jakousi vlajku u které vzápětí přiznal, že nemá tušení, co je to za stát (musím říct, že jsem byl v tomto taky mimo, ale řekl bych, že stát to asi ani nebyl). Co se zvuku týče, přišel mi skvělý, všechno krásně zřetelné.
Nechyběly ani zvláštní efekty – fialová světla vytvářející na stropě haly ostré fialové obrazce spirálovitého charakteru či posléze bílá točící se kola.
Nedlouho po první vlajce se přesunula z davu na pódium další vlajka, tentokrát česká. Posléze byla čestně rozložena vedle bicích, což sklidilo samozřejmě nemalý ohlas.
Vytleskávací kotel se často rozjel až ke zvukaři, takže nebylo divu, že si z něj Kameloti natočili krátký záběr malou kamerkou na dlouhé nožce z perspektivy nízko prolétajícího ptačiska.
Během setu zazněly například skladby ’When the Lights are Down’, ’The Great Pandemonium’, ’Karma’, ’Torn’, ’Forever’, ’Center of the Universe’, ’Sacrimony’ nebo ’Veritas’ a v závěrečné části nechyběly ani přídavky se speciálními hosty. Na jeden z nich (The Haunting) se dostavila vokalistka z Revampu - Floor Jansen převlečená do červených šatů a druhým hostem byla posléze již zmíněná Alissa White-Gluz, tentokrát převlečená do přiléhavé gotické černi a to ve skladbě March of Mephisto. Tato skladba se navíc efektně rozjela tím, že frontman zaklekl na plošinku překrytou vlajkou a ta jej postupně vyzvedla do výše (nijak závratné, počítám tak dva metry). Konec setu byl taktéž víceméně na čas a to ve 23:00.

A už se vytahuje plachta se šedou oblohou a před ní něco, co jsem původně považoval za tři velké obrazy a z čeho se posléze vyklubaly desky s červenými semaforovými světly na zadní straně. Udeřila půl dvanáctá.
CHILDREN OF BODOM z Finska není třeba příliš představovat, tato kapela byla pro spoustu fanoušků nepochybně hlavním lákadlem. Začalo se na čas; pódium potemnělo, rozeznělo se intro s hučením a sirénou za poblikávání tlumených světel. Postupně nastoupila kapela s Alexi Laiho na závěr. Ten nad sebe vychrlil spršku kdovíčeho a současně se rozjela skladba ’Silent Night, Bodom Night’, samozřejmě o poznání svižněji než na desce, jak je jejich zvykem. Po jejím skončení bez řečí bicmen rovnou odklepl skladbu druhou a to našláplou pařbu ’Needled 24-7’. První mluvné slovo zaznělo až po doznění této skladby a pro Bodomoznalé fanoušky jistě nebylo překvapením, že Alex začal frází ’Holyfuckinshit’. Po krátkém proslovu, klávesovém úvodu a vytleskávačce se rozjela třetí skladba s úderným začátkem – ’Sixpounder’.
Po intru s monologem se rozjela blastová sypačka posléze kombinovaná se šlapavými pasážemi – ’Halo of Blood’ z poslední desky. Následovala taktéž novinka ’Scream for Silence’. Po ní se Alex ujistil, jestli nejsou přítomní unavení a jestli vážně nechtějí jít domů spát. Následovala tedy starší skladba ’Bodom After Midnight’ při které se za zády rozsvěcel velký světelný nápis COB na trojici desek zavěšených před plachtou.
Pódium zalilo červené světlo a rozjela se další šlapárna s vytleskávačkou až ke zvukaři – ’Lake Bodom’, po ní pak ’Hate Crew Deathroll’, v jejímž průběhu došel klávesák hodit fanouškům paličku. Následovala pomalejší věc z poslední desky ’Dead Man’s Hand on You’, po jejímž skončení se ihned přešlo do palby ’Are You Dead Yet?’. Po skončení této hitovky nastala pravděpodobně nějaká závada na bicí soupravě a vzniklou pauzu vyplnil Alex mimo jiné svými fuckírskými bonmoty.
Po signálu zpoza bicích, že už je vše ok, se rozjela skladba ’Blooddrunk’ – titulní skladba z pět let staré desky.
Následovala starší hitovka ve kterou jistě nejeden fanoušek doufal a to ’Everytime I Die’.
Koncertní set pěkně odsýpal i nadále a musím říct, že byl z těch, co mi velice rychle uběhly, navzdory tomu, že byl poslední a únava už se začínala hlásit o slovo. COB po skončení skladby většinou buď rovnou navázali nebo bez dlouhých řečí s minimální pauzou rozjeli další skladbu. Alexových proslovů nebylo mnoho a pokud na ně došlo, jednalo se o obvyklou sbírku shitů a fucků, jak jsem očekával. Posléze jsme se ještě dočkali skladeb ’Towards Dead End’, ’Hate Me!’, ’Downfall’ a konečně přídavku ’In Your Face’ ze starší desky Are you dead yeat?.
Konec v jednu podle plánu, hodina, kdy jsme se plni dojmů spořádaně odebrali ke spánku.
TOPlist